AR20

První letošní z pohledu AR20 vetošský vícedenní běhání s mezinárodní konkurencí je za námi. K 15.3. bylo přihlášeno na závody celkem 672 závodníků ze 14 zemí. Česko (416), Finsko (22), Francie (3), Izrael (18), Litva (3), Maďarsko (18), Německo (122), Norsko (24), Polsko (1), Rakousko (8), Rusko (1), Slovensko (5), Švédsko (15) a Švýcarsko (15). Zkušení organizátoři z DKP připravili stejně jako v loni první etapu na mapě PUSTÝ KOSTEL, nově ale se startem u Starých Splavů. Závodilo se v náročném členitém skalnatém terénu, občas v několika patrech, převážně v dobře průchodném, lehce zasněženém lese. Naši mini výpravu, stejně jako vloni, doplnil kolega ze Slavie Ury. Zorka zvolila opatrný, ale přesný běh po vyšlapaných cestičkách a já po několika jízdách po rozbahněném tobogánu a s časovými ztrátami raději taky. Na konci 1. etapy měla Zorka před dalšími docela slušný náskok a já s 12. místem zase naopak ztrátu.
Už jsme se ze skal docela těšili na další, více běžecké i mapově rozmanitější etapy na mapě KOZELSKÁ ROKLE. Počasí se již trochu umoudřilo. Občas i vysvitlo slunce. Zorka druhý den vybíhala v kategorii mezi prvními a díky chybičce v neprošlapané bažince z toho bylo 3. etapové, ale jinak stále 1. průběžné umístění. Druhá etapa se mi vcelku podařila a nebýt zaváhání na 8. a 13. kontrole docela slušné 11. (celkově stále 12.) místo, ale skoro přesně minutové rozdíly na soupeře do poslední etapy.
Na rozdíl od Zorky jsem se na poslední etapu těšil. Počasí se opět zhoršilo a za drobného sněžení a studeného větru jsme se vydali na start. Zorka potvrdila svoje výkony a po zdárném závodě lehce vyklusávala do finiše na prvním místě. A co já… Kalich hořkosti je třeba vypít do dna. Od třetí kontroly jsem byl již celkově jedenáctý, na šesté a sedmé dokonce devátý (v etapě 7.), do třinácté kontroly to byl kontaktní souboj o deváté až jedenácté místo. Pak jen zatemnění mysli, riskantní sólo postup ZAČÁTEČNÍKA (přeci nepoběžím se soupeři), velká ztráta a definitivně předposlední celkové místo. Radost už mi udělala jen Zorka, když mi cestou na sběrku oznámila svůj triumf. Urymu se rovněž nedařilo a po nedokončené druhé etapě raději zvolil teplo domova.
Na závěr bych jen chtěl poděkovat promrzlým pořadatelům za náročné, dobře zorganizované závody v nádherné přírodě. Se Zorkou se příští rok těšíme na další ročník. Pro přehlednost uvádím odkazy na výsledky: 1. etapa, 2. etapa, 3. etapa a celkové výsledky.

3. místo Kristýny

Po skončení náročné zimní přípravy a mapově – technickém soustředění s dospěláckým „Repre“ družstvem ve Francii, jsme otestovali svoji formu na prvních jarních dobře obsazených závodech.

Sobota

Po krátké úvaze jsme dali přednost Jarním skalám pořádaným SOK Turnov, před tradiční dlouhou tratí v Bělči pořádanou OK99. Na Kosti byla sice o trochu menší konkurence, ale závody v jemném skalnatém terénu mají své kouzlo. Vše proběhlo za krásného slunečného počasí, v hlavních kategoriích se sešla slušná konkurence a tratě byly náročné, dobře promyšlené. Hodnocení bych začal sobotou pod hradem Kost a začneme odzadu. Mádloša v H45 podal standardní výkon odpovídající dlouhotrvající bolesti kolena. Ta už snad pominula a bude to čím dál lepší. V H35 běžel Karel s velkou hrubkou a k tomu jiná čísla v popisech, prostě nic moc. S tím si moc nelámal hlavu Robert a prostě razil co tam bylo a se slovy „koukej do mapy a ne na čísla“ běžel dál. Kategorie H21D měla také jednu chybu v číslech a Egi se s tím vypořádal nějak hůř. Francie byla prostě lepší. V dámách D35 toho měla Zorka dost a byla zoufalá z času. No nakonec to nebylo tak strašné a výsledkem bylo umístění uprostřed startovního pole.

1. místo pro Ivu

Dále už jen můžeme začít s chvalozpěvy. Začneme Michalem v hlavní kategorii H21A, kde sice chyběla absolutní špička našeho OB, přesto konkurence vynikající. Stejně tak je vynikající výsledné 10. místo s malou ztrátou na vítěze. Po nezdarech a trápení ve Francii si Kikina spravila chuť a v D21B obsadila krásné 3. místo. A teď slyšíme znít famfáry na počest vítězů. Ve velmi silně obsazené kategorii D45 zvítězila Iva a po právu si doma může vystavit pohár určený jen a jen vítězům. Na stejné číslo popisné poputuje i pohár pro vítězku hlavní kategorie. V kategorii D21A deklasovala všechny své soupeřky Věrka, kde po celou trať nenechala nikoho na pochybách, kdo je dnes nejlepší. Popadané větve spolu s pokácenými stromy závodu dodaly trochu skandinávský nádech. Dojem nám pokazili jen záměny čísel kontrol na popisech a na kontrolách v lese.

Neděle

První letošní závody ČP štafet se konaly v Bělči, za pořadatelství OK 99. Byly to tradičně výborně zvládnuté závody, na obnovené mapě, v jednoduchém terénu, s výbornou konkurencí. Zároveň se u Slatiňan konala tradiční krosová 225. Malá cena Monaka. Hlavní událostí na pořadu dne byly štafety, konkurence vynikající, zúčastňuje se skoro celá česká špička. Jenom počasí to nějak bylo jedno a prší a prší a fouká. To ale nijak nepoznamenalo formu našich závodníků. Jen Egi byl nějak moc unaven a nedařilo se mu tak jak by chtěl. To ostatní se svým velkým dílem zasloužili o vynikající umístění oddílových štafet a zisk bodů do žebříčku Českého poháru štafet. Dámskou štafetu na prvním úseku rozbíhala Věrka a přiběhla na 8. místě v kontaktu s ostatními. První opravdu elitní dospělou štafetu si zaběhl Mica a předával na výborném 3.místě. Dalším ze svých vynikajících výkonů se vytasila Kikina a štafetový kolík předávala na 3. místě. Na Monaku nás zastupovala Zorka s Robertem. Počasí sice nepřálo kvalitním časům, ale na náročném podmáčeném terénu s popadanými stromy měli oba velice slušné časy, které doplnili bodovým přírůstkem do absolutního pořadí. Robert si zaběhl jubilejní desátou malou desítku. Pro ilustraci doplňuji tradiční letáček: přední a zadní strana.

1. místo pro Věrku

Prostě a jednoduše shrnuto a podtrženo: sobota i neděle plná vynikajících výkonů. Z toho se dá usuzovat, že zimní tvrdá příprava byla dobrá a teď už jenom naladit a načasovat formu na ty „správné“ závody. Proto nepolevujme a vrhněme se do další části přípravy, hlavně jemnější mapařiny a doladění fyzičky. K tomu bude sloužit soustředění ve Švédsku a světově známý Spring cup …

Petr Mádle a Karel Souček

L´AVANT – PROPOS

Le Caylar

Proč jsme jeli tak daleko? Proč jsme jeli s dospělou repre? A proč na tak drahé soustředění? Pro mnohé je to nepochopitelná „frajeřina“, ale na druhou stranu: od koho se učit, než od části světové špičky a navíc ve velmi těžkém terénu. To jsme ještě netušili, že se tam objeví Pasi Ikonen a Minna Kauppi. Vše bez cest a jiných „českých“ záchytných bodů, kde bylo nutné opustit zafixované špatné stereotypy. Dalším impulsem byly Radovanovy perfektní a perfektně organizované tréninky. A k té ceně. Pokud někdo myslí kariéru orientačního běžce vážně, musí něco obětovat a peníze jsou to nejmenší. Každý musí počítat s nekonečnými hodinami tréninků, s únavou, s přemýšlením nad organizací svého času a tak dále. Pro ty, co mají orienťák jako vyplnění momentálního volna po škole takové soustředění skutečně není vhodné. Můžete si i přečíst, jak soustředění hodnotí Repre.

Petr Mádle

Sobota 1.3.2008

V sobotu brzy ráno jsme měli sraz u lodi, kde jsme za deštivého počasí a příchodu Emmy naložili všechny naše věci a vyrazili směr Rozvadov. Tam jsme se nasnídali v Mekáči, kde byl sraz s ostatními auty. Poté jsme vyrazil každý sám přes Německo směr Le Caylar – Francie. Po cestě jsme měli několik pauz, které jsme využili k dojetí aut. To se však neosvědčilo, a tak jsme tedy pokračovali každý na vlastní pěst. Cesta byla dlouhá a nevyhnula se nám známá zácpa v Německu. Po dlouhé cestě jsem přece jen úspěšně dorazili k cíli. Jelikož už bylo něco málo před dvanáctou, tak se hned většina z nás vydala směr postel.

Přijela i Minna Kauppi

Neděle 2.3.2008

Ráno po probuzení jsem konečně mohli vidět terén, který nás bude celý týden provázet. K snídani nás uvítali typickým francouzským stolem. Všichni si vybrali, jen Havli si trochu stěžoval na tvrdost baget. Po snídani jsme dostali ještě několik minut na regeneraci a pak hurá na za sportem. Trénink byl kousek od hotelu a tak jsme téměř okamžitě vyrazili, abychom stihli oběd. Čekali na nás dvě linie, jak se s tím každý popral se musíte zeptat osobně. Každý se ale vracel z „lesa“ docela s úsměvem.

Následoval oběd, uvítali nás pro většinu ne moc dobrým předkrmem, ale pak už následovalo vcelku normální jídlo a na závěr jsme dokonce dostali i zákusek. Odpoledne Kikuša s Egim vyrazili na výuku pod dohledem Petra. Havli šel na procházku na kříž na kopci nad vesnicí. A já s Michalem jsme byli přiřazeni do dvojic a šli s RD na směs sudé-liché a najdi se v lese. To vše se odehrálo za krásného slunného počasí a večer byla většina z nás spokojena. Večeře proběhla ve stejném stylu jako oběd a pak hurá do pokojů odpočívat.

Pondělí 3.3.2008

A také Pasi Ikonen

Dnes jsme měli na pořadu „závodní den“ a to v podání middlu. Dopoledne se odehrála kvalifikace v terénu, který byl vzdálen asi 25km. Terén byl vcelku kopcovatý, ale vše přesně sedělo a tak se dalo i běžet a ani těch chyb se moc neobjevilo. Do finále A z nás ovšem nikdo nepostoupil, ale to se dalo čekat.

Odpoledne jsme popojeli 4km na start, kde bylo finále. Nejprve startovali muži B pak A a po nich následovali ve stejném pořadí ženy. Trať byla vcelku pěkně postavena, jen počasí se nám trochu zhoršilo. Tady se nám už tolik nedařilo, ale všichni jsme se vrátili úspěšně do cíle a to i se všemí kontrolami. Chybek se tam sice pár našlo, ale nebylo to nejhorší. Pak ještě vyklusat a máme volno. „HURÁ“

Věra Mádlová

Úterý 4.3.2008

Pomalé probuzení všech zúčastněných, už notně znavených po několika předchozích tvrdých trénincích, bylo při snídani přeci jen urychleno překvapeným zjištěním, že venku sněží. Nemilé. Jak bylo vidno, další fáze proběhne přeci jen v trochu jiných podmínkách, než na které jsme si tu zvykli. Přestože se sníh nakonec rozpustil, zamračené počasí nedalo ani minimální příležitost lesu vyschnout.

Dopolední okruhy, které se konaly konečně v lese (tedy jeho místní tmavě zelené obdobě), se nesly ve zvuku přeskakování osnatých drátů na cestě na jeden ze čtyř různých startů nebo v nekonečném hledání zašitých kontrol. Nelze však vyjmenovávat jen negativa (třeba, že chvíli i znovu sněžilo), bylo to super – někdo česal křoviny dva metry od kontroly, někdo se údajně nemohl tři minuty dostat ke kontrole přes houští, někdo si zaběhl okruh s Pasi Ikonenem a někdo si i udělal zářez do pažby poražených reprošů.

Tréninková mapa

Odpoledne byl na programu „chasing start“, jehož startovní časy byly odvozeny od dopoledního treninku. Terén se však změnil, tak jak je to jen v místních podmínkách možné a zamíchal s původním pořadím. Běhali jsme na většinou otevřeném prostranství rušeném jen četnými hustníčky a nevýrazným převýšením. A tentokrát to bylo rychlé – nejrychlejší muži, kteří se doběhli, to vytáhli skoro k pěti na kilometr, já o minutu na kilák pomaleji. Mně osobně a subjektivně J se druhá fáze líbila mnohem víc (možná to bude tím, že se mi povedla, ale je to hlavně protože rád běhám na obdobných mapách). Celkově pak tento den snad nejvíce ze všech prověřil naše schopnosti vyrovnat se fyzicky i mapově s diametrálně odlišnými podmínkami.

Michal Jirásek

Středa 5. 3. 2008

Převážná část skupiny vhlížela ke dnešnímu dni s očekáváním. A proč? Protože pátý den zájezdu byl předem stanoven jako den spásy, tedy odpočinkový den. U snídaně jsme se po krátké poradě rozhodli, že dopoledne vyrazíme na prohlídku nedaleké sýrárny, kde se vyrábí světoznámý sýr Roquefort. Počasí se po včerejší sněhové nadílce mírně vylepšilo. Dnes bylo skoro jasno, mírně tepleji, avšak zdejší mistrál (studený jižní vítr vanoucí v jižní Francii) podstatně zesílil.

Po příjezdu do Roquefortu jsem dobrých dvacet minut usilovně hledali vstup do sýrárny, kde však stejně otevírali až v deset hodin. Prohlídka sýrárny nám přinesla zajímává překvapení v podobě pohyblivého modelu vrásnění skal v okolí vesnice, či zajímavé audiovizuální „hry světel a zvuků“ v jedné jeskyni. Těhotná paní průvodkyně nám podala se svým francouzským přízvukem zajímavý výklad v angličtině. Dozvěděli jsme se, jak probíhá výrobní proces a jak zrání zde vyráběného ovčího sýru. Na závěr přišla ochutnávka (někomu sýr šmakoval, byli však i tací, které jeho chuť straší ve snech).

Roquefort jsme nechali za sebou a uháněli na druhou a poslední zastávku našeho dopoledního výletu – dálniční most v Millau. Tento most na dálnici mezi Montepellierem a Clermont-Ferrand se týčí nad údolí do výšky až 343 metrů. Jedná se údajně o nejvyšší most na světě (v Evropě?).

Dálniční most v Millau

Po příjezdu na hotel následoval oběd a odjezd na odpolední poněkud kratší minivýlet (cca. 35 minut) do templářské opevněné vesnice Le Couvertoirade. Prohlídka byla opravdu krátká, přesto celkem pěkná. Malebné uličky byly až podezřele upravené a absolutně bez lidí. (šlo o spíše o jakýsi druh muzea či skanzenu). Petr tuto skutečnost glosoval slovy: „Touhle vesnicí asi prošel mor, nevím jak jinak si to vysvětlit.“ (tato slova byla použita bez autorova souhlasu). Toť vše o opevněné vísce s nesnesitelně dlouhým francouzským názvem.

Od pěti hodin byl na programu jediný dnešní trénink – dva supersprinty kousek za Le Caylarem. Rovinatý a poměrně rychlý terén nabízel občas zapeklité dohledávky. Zúčastnili jsme se všichni, občas zamotali hlavu několika „reprošům“ a taky Havli „kolenář-chodec“ absolvoval svůj první trénink v jeho plném rozsahu. Před večeří ještě následovalo náročné posilování, které vedla Eva Juřeníková. Občas chvíli zaváhala, jak nazvat „bok“ či „loket“ česky, ale ostatní cvičící ji pohotově poradili.

Vzhledem k faktu, že zítra nás čeká klasika, tak se večer nesl v duchu přemítání nad zítřejším náročným tréninkem. Všichni šli raději o něco dřív spát. Jenom já tu pro Vás píšu tento krátký článek až do hluboké noci. Už je několik minut po půlnoci, tak radši Dobrou noc.

Jan Havlas

Čtvrtek 6.3.2008

Po probuzení si nejspíše většina z nás řekla tak jo, tohle je jeden z nejnáročnějších tréninků co nás tu čekají. Při výhledu z okna se ale mnohým ulevilo, jelikož za okny svítilo sluníčko i když se mraky pořádně honily. K snídani si dal každý nášup, aby měl sílu nejméně za dva. Pak ještě odšupkat do pokojů, nabrat poslední síly a už se vyráželo. Za pár minut auta parkovala a nadšení závodníci si vyskakovali ven pořádně dovázat tkaničky a dokončit poslední úpravy. Vyráželo se po osmiminutových intervalech. Nikdo nevěděl co ho čeká, ale většina vyrážela s úsměvem. Každý se pral s mapou jak mohl a nohy nutil kmitat každý tak rychle že nestačil pobírat ani dech. Občas se někomu nepovedla dohledávka, někdo zvolil špatný postup, ale přesto všichni doběhli v celkem dobrých časech.

Po oražení cíle někteří nadávali, jiní se usmívali, prostě jak kdo. Výklus stačil k tomu aby i ti co se jim to tolik nepovedlo roztáhli svá ústa do úsměvu. Oběd byl pro spoustu lidí odměna, protože žaludky po takové námaze byly pěkně prázdné. Snad každý spořádal všechny tři chody i když mu třeba nebyli úplně po chuti. S plnými žaludky jsme se rozešli každý po svém. Sešli jsme se až na večer. Znovu jsme vyráželi dýchat čerstvý vzduch. Asi po deseti minutách klusu jsme dorazili na místo kde nás čekala zábava.

Místní Pendolino

Superpíchač byl pro někoho novinka pro někoho opakování. Všichni se k tomu postavili čelem a soupeřili jak o život. Samozřejmě, že každý chtěl být nejrychlejší, ale občas i nejrychlejším činilo problém se trefit do krabičky, nebo si zapamatovat pořadí kontrol. Každý absolvoval trať kolikrát chtěl a nechal si vyčíst svůj nejlepší čas. Nakonec se doklusalo tak akorát na véču. Všichni se pořádně napapinkali a každý si šel se svými vlastními myšlenkami po svém. Někdo spát, jiní zase číst, prostě každý se chystal na další den jinak.

Kristýna Mervartová

Pátek 7.3.2008

Ráno jsme vstali, abychom si pochutnali na každodenní snídaní. Pro většinu z nás byla naše oblíbená zastávka u automatu na čokoládu, na houstičky připomínající bábovku. V 10:30 jsme vyráželi auty do dosud zcela neznámého terénu. Cesta trvala kolem 20min. Mapa, na které jsme běželi Hagaby, se zdála pro mnohé velmi těžká, ale nakonec jsme to všichni zmákli. Systém Hagaby spočíval v hromadném startu a ve fárstech. Kluci měli tři kola a holky jen dvě. Každý v průměru 2km. V tomto případě se Egi počítal jako holka a Havli přestože dostal 3 mapy, odešel se svým bolavým kolenem jen 1,5.

Po špagetách nastal polední klid. Po něm jsme v 16:45 odjížděli na štafety. Přijeli jsme na parkovišťátko, kde byl start na klasiku a vyrazili na start dnešního tréninku. Štafety byly dvoučlenné, podél cesty. Na jednu stranu běžel první člen a orazil kontrolu, mezitím na něj čekal druhý člen u fáborku na cestě. Po předání mapy  běžel druhý člen na opačnou stranu cesty pro další kontrolu a zpět na předávku. Celý ten úsek měřil přibližně 800 metrů. Běželo se to 3x. Egi s Kiki si oběhli jeden úsek spolu aby se na ně nemuselo čekat a Havli si odešel ženskou část. Zhruba po dvou hodinách jsme se ocitli u večeře. Po ní si někdo šel balit, někdo válet šunky. Zatímco už holky spaly, kluci, jako každý večer hráli Magic The Gathering. Trochu se nepohodli kdo vyhrál a kdo hrál s Věrou a kdo ne. Chvilku po půlnoci 00:15 – nastal spánek.

Martin Egrt

Sobota 8.3.2008

Před tréninkem

Kluci ale nakonec usnuli až po jedné hodině po půlnoci, notně pobaveni reprezentanty bujaře oslavujícími konec náročného soustředění. Budíček jsme měli nastavený něco po šesté a to akorát stačilo, abychom si dobalili zbytek věcí a naložili je do auta. V sedm jsme zasedli k velmi uspěchané snídani. Už o několik minut později jsme ujížděli směrem domů. Cestou jsme si ještě udělali malou zajížďku do obchodu s vínem, kde jsme utratili dalších pár euro (couch pár set). O dalším průběhu našeho putování směr hranice Čech se nemá cenu příliš rozepisovat, prostě klasika – spaní, čtení, hraní a tak pořád dokola. Nakonec se nám prvního dílčího cíle, tedy našich hranic, podařilo dosáhnout něco před osmou hodinou večerní. Následovala zastávka spojená s oblíbeným plundrováním už tak vybíleného regálu s bagetami, naší dnešní večeří (a asi i obědem). Do Hradce jsme dorazili okolo desáté, unaveni, ale dle předběžných průzkumů nadmíru spokojeni s celým zájezdem do Francie.

Michal Jirásek

LE RÉSUMÉ

A jak to tedy dopadlo? Skutečnost předčila očekávání! Terén byl ještě horší, než jsem čekal. Tréninky naprosto skvělý Radovanův standart, postupně procvičující všechny mapové techniky včetně běhu po asfaltu. Dokonce byl i Vietnamský postup v džungli. Po tréninku byla i zábava. Potěšující bylo, že Michal a Věra drželi při trénincích kontakt – zezadu, ale rozhodně se neztratili. V každém případě oba viděli jaká úroveň je třeba pro špičkový orienťák, jaké postupy volí špička a naučili se přesné mapě při vysokém tempu. Výběr záchytných bodů, použití buzoly a odhad vzdálenosti jim byl denním chlebem. Chodec – kolenář Havli si užil mapové techniky při nízkých rychlostech a rozhodně to bylo inspirující i pro něho. Kiki a Egi nestačili na tréninky stavěné pro reprezentanty v tomto extrémním terénu a občas neměli všechny kontroly. V průběhu tréninků se oba zlepšovali i když Kikininy dohledávky zůstaly po celou dobu velmi slabé.

Petr Mádle